Srbská realistická literatura

Z Multimediaexpo.cz

Nemáte oprávnění „upravit tuto stránku“. Důvod:

Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdrojový kód této stránky:

'''[[Kritický realismus|Realistický]]''' proud v '''[[srbská literatura|srbské literatuře]]''' převážil v 2. polovině 19. století. Generace, která se začala profilovat v realistickém duchu, byla z části ještě také [[romantismus|romantická]] (např. s [[Branko Radičević|Brankem Radičevićem]]). Ve srovnání s [[Evropská literatura|evropskou literaturou]] přišla ovšem do Srbska realistická vlna později. == Tématické členění == Osobnosti, kterými byli například [[Jakov Ignjatović]], [[Stefan Mitrov Ljubiša]], či [[Milovan Glišić]] se začali věnovat zcela jiné tvorbě a jiným tématům, než jejich předchůdci. Stali se průkopníky srbského realismu.<ref name="PSN403">{{Citace monografie | příjmení = | jméno = | odkaz na autora = | titul = Příruční slovník naučný II. díl G-L | vydavatel = Nakladtelství Československé akademie věd | místo = Praha | rok = 1963 | isbn = | kapitola = Jugoslávie | strany = 403 | jazyk = čeština }}</ref> Světlo světa spatřily různé romány, věnující se osudům obyčejného člověka, a to jak z tehdejší doby, tak i např. v různých historických obdobích. Realistická generace byla tedy všestranně orientovaná.<ref name="geo">Geografický místopisný slovník světa, Encyklopedický institut AVČR, str. 755, ISBN 80-200-0445-9</ref> Kromě zaměření na zahraničí, převážně tedy [[Rusko]] a západní Evropu vznikaly romány a další díla věnující se také domácímu životu, a to jak ve městech, tak i na venkově. Překládala se zahraniční díla (například Gogol, Černyševskij, Saltykov-Ščedrin, Turgeněv, Gončarov, L. N. Tolstoj aj.). Mezi realistické spisovatele, kteří se věnovali venkovu, patřil například [[Borisav Stanković]] (konkrétně jižnímu Srbsku). To stálo stranou zájmu většiny státu a jednalo se o region, kde se uchovaly mnohé původní zvyky. O zvycích z takových oblastí, ale i dalších (například [[Hercegovina|Hercegoviny]], nebo [[Dalmácie]] psali ale i další, například [[Svetozar Ćorović]], či [[Branislav Nušić]]. Zatímco v západní Evropě bylo nastoleno téma zprůmyslnění společnosti a vztah tohoto procesu k člověku (což vedlo později k vzniku řady [[socialismus|socialistických]] hnutí), v Srbsku, kde tento proces teprve začínal – a to ještě velmi pomalu – se nemohl stát předmětem zájmu. Kritika se proto zaměřila na vztahy mezi lidmi jako takovými. Realističtí tvůrci toto ukázali nepřímo, prostřednictvím důsledné a detailní dokumentace a zachycením některých „extrémů“ z venkovského života. Ukázka řady sedláků, jako omezeně myslících lidí v zapadlých vesnicích, byla ve své době přijímána jen stěží. Konzervativní srbské prostředí útokům na zavedené zvyklosti příliš nepřálo. Realističtí tvůrci si proto přáli nezacházet příliš daleko. Aby byla atmosféra dokonalá a protože otázka podoby jazyka již byla v podstatě uzavřena (Srbsko definitivně přijalo [[Vuk Karadžić|Vukovu]] reformu jazyka v roce 1868), autoři se ve svých dílech nebáli používat slang, stejně jako početné dialekty. == Vývoj == Již na konci 50. let 19. století sepsal [[Jakov Ignjatović]] teoretický článek [[Pohled na literaturu]] (předreformní srbštinou ''Pogled na knjiženstvo''). Tam přiznal, že [[Milovan Vidaković]] je zatím jediný člověk, který obohatil domácí tvorbu o [[román]] a prokázal své odhodlání přiklonit se k realistickému směru jako takovému. Aktivní však nebyli pouze Srbové v [[Uhersko|Uhrách]], jako tomu bylo dříve, ale díky zvýšení úrovně vzdělanosti i v samotném [[Srbsko|Srbsku]]. První generace sice byla částečně z Uher, doplňovaly ji ale osobnosti z oblastí osvobozeného Srbska, kde již od počátku století existovala tzv. [[Velika škola]], tedy předchůdkyně [[Bělehradská univerzita|Bělehradské univerzity]]. Vzdělaní spisovatelé již dokázali tvořit kvalitní díla a ve městech žili vzdělaní lidé, kteří si je mohli přečíst. S otázkou zvýšení míry gramotnosti v zemi se ale kromě Srbska potýkaly všechny ostatní země, které získaly nezávislost na [[Osmanská říše|Osmanské říši]]; např. také i [[Bulharsko]]. [[Soubor:Svetozar Marković.jpg|right|thumb|[[Svetozar Marković]], představitel sociálního „náboje“ v realistické tvorbě]] V 70. letech 19. století začalo být jasné, že realismus převládl, a postupně začal se obohacovat o nové směry, například sociální kritiku, která se objevila o desetiletí později.<ref name="PSN404">{{Citace monografie | příjmení = | jméno = | odkaz na autora = | titul = Příruční slovník naučný II. díl G-L | vydavatel = Nakladtelství Československé akademie věd | místo = Praha | rok = 1963 | isbn = | kapitola = Jugoslávie | strany = 404 | jazyk = čeština }}</ref> Významnou osobností, která nastolila téma sociálního románu, se stal [[Svetozar Marković]], který byl v dobách [[socialismus|socialistické]] [[SFRJ|Jugoslávie]] zhodnocen velmi pozitivně. Kromě obecné kritiky ale šel také dál – a postupně přistoupil myšlence svázat politická témata s literární činností tak, jak činili [[marxismus|marxisté]]. S tématy osvobození prostého lidu a revolučním nábojem se ztotožnil také i [[Ljuben Karavelov]], bulharský realistický spisovatel. Ke konci století se doslova „roztrhl pytel“ s novými autory, kteří byli ze Srbska a kteří dále rozšiřovali možnosti domácí tvorby. Objevil se [[psychologický román]] (s kterým přišel [[Svetolik Ranković]]), [[Stevan Sremac]] se zapsal do dějin národní literatury jako autor řady povídek, týkajících se různých oblastí země. V trendu „popularizace“ různých koutů Srby osídlených krajů pokračoval také [[Simo Matavulj]], který procestoval nemalý kus světa a psal o životě lidí v [[Dalmácie|Dalmácii]] a dalších oblastech. V roce 1896 dokončil [[Janko Veselinović]] třídílný historický román [[Hajduk Stanko]] o událostech z [[První srbské povstání|prvního srbského povstání]]. Autor velmi vysoko hodnotí hrdinství bojovníků proti [[Turci|Turkům]]. == Poezie a drama == Realismus nastolil prózu jako hlavní podobu literární tvorby. To však neznamenalo, že by se na [[poezie|poezii]], či na divadelní hry zcela zapomělo. Představitelem srbské prozaistické realistické tvorby se stal [[Vojislav Ilić]], básník kritizující řadu společenských poměrů<ref name="PSN404"/>, a také ten, který se stal později vzorem pro řadu tvůrců počátku [[20. století]]. V oblasti dramatické pronikl do popředí [[Branislav Nušić]], povoláním diplomat. Hry Milovana Glišiće – ''Dva Cvanciga'' a ''Podvala'' se staly velmi známými a dodnes tvoří základ klasické srbské divadelní komedie. K úspěchu sociální „struny“ realistické tvorby přispěl také i [[Petar Kočić]], bosenský Srb z [[Banja Luka|Banja Luky]] a ve své době velmi populární politik v tehdejší Rakouskem okupované Bosně. Přestože sepsal řadu básní pouze s přírodní tématikou, v řadě svých her (např. [[Jazavac pred sudom]]) ostře napadl cizí správu, která s domácími přisluhovači okrádá prostého sedláka. == Související články == * [[Srbská romantická literatura]] * [[Srbská moderna]] * [[Seznam srbských spisovatelů]] == Reference == <references/> {{Článek z Wikipedie}} [[Kategorie:Srbská literatura]] [[Kategorie:Realistická literatura]]

Návrat na stránku „Srbská realistická literatura“.